Říjen 2015

Drůbeží vývar v pomalém hrnci

31. října 2015 v 7:25 | Dana |  Recepty
Pomalý hrnec je výborný pomocník. Vložíte do něj suroviny a dál se nestaráte. Hrnce vše zařídí sámUsmívající se. Navíc je chuť připravovaných pokrmů výtečná!
Pro přípravu drůbežího (hovězího) vývaru potřebujeme maso, z kterého budeme vařit, zeleninu ( já dávám mrkev, celer, petržel, rajče), koření (sůl, pepř, nové koření, bobkový list, cibule i se slupkou, česnek), bylinky (petrželka, libeček, citrónová tráva...).
Vše zalijeme vodou, dáme na stupeň jedna a 8-10 hodin pomalíme. Můžeme si hrnec zapnout večer a ráno je vývar hotový. Když nemáme tolik času, zapneme hrnec na druhý stupeň a vaříme poloviční dobu.
Nemusíme se bát, že nám vývar vzkypí, můžeme klidně spát nebo si vyrazit na hory Mrkající.

Domácí křupavý chleba

31. října 2015 v 7:13 | Dana |  Recepty
Suroviny:
3 hrnky hladké mouky (můžete nahradit chlebovou, špaldovou..., chleba však nebude tak nadýchaný)
1 lžička sušených kvasnic
2 lžičky soli
2 lžičky kmínu ( další ingredience podle chuti - cibulka, česnek, bylinky, semínka...)
1,5 hrnku vody

Postup:
Všechny suroviny smícháme do mísy a přikryjeme utěrkou. Necháme odležet 6-12 hodin.
Těsto přendáme na pomoučený vál a vyválíme na obdélníkovou placku vysokou asi 2-4 cm.
Necháme odpočívat asi 15 minut.
Těsto přeložíme jako šáteček (zleva doprava, zhora dolů k sobě). Přikryjeme utěrkou a necháme ještě 30 minut odpočívat.
Zapneme si troubu na 230°C, vložíme do ní prázdný pekáč, aby se předehřál.
Chleba vložíme do horkého pekáče, můžeme posypat semínky. Pečeme 30 minut na 230°C. Sundáme pokličku a pečeme ještě 15 minut.
A je hotovo! Je dobré si na chleba zadělat ráno před odchodem do práce nebo večer, když jsme druhý den domaMrkající

Domácí "lučina"

31. října 2015 v 6:53 | Dana |  Recepty
Suroviny:
1 velký jogurt
1 kelímek zakysané smetany
1 kelímek smetany ke šlehání

Postup:
Do misky dáme cedník, který vyložíme plátnem (kapesník, utěrka). Jogurt a zakysanou smetanu smícháme a dáme do cedníku. Necháme v ledničce několik hodin. V misce budeme mít tekutinu, kterou můžeme přidat například do domácího chleba. Na závěr do směsi přidáme vyšlehanou šlehačku.
Krém připomíná šlehanou lučinu, ale moje dcera tvrdí, že je to úúúplně jiné než lučina Usmívající se. I tak je to prý dobréMrkající. Tak vyzkoušejte a uvidíte sami...

Byla jsem odborářkou...

30. října 2015 v 6:30 Téma týdne
Byla jsem zanícená a přesvědčená odborářka. Žila jsem v iluzi, že musím za všechny bojovat a důsledně po svých nadřízených požadovat dodržování zákoníku práce a kolektivní smlouvy. Žijeme přece v právním státě! Máme svá práva!


Strávila jsem neskutečně mnoho hodin na schůzích, jednáním, studováním zákonů a předpisů, sepisováním stížností a žádostí. Vše samozřejmě zadarmo a ve volném čase. Odváděla jsem pravidelně členské příspěvky, z kterých se mimo jiné platili i naši odborářští bossové. Ale neremcala jsem. V duchu hesla " Kdo neplatí a není členem odborů, ten se jen veze," jsem "agitovala" i další kolegy a musím říct, že úspěšně :-). Kdo se nezapojil do stávky, byl podezřelý a vypočítavý!

Až se jednoho dne objevila na našem pracovišti okresní odborářka, a to v roli naší nadřízené. A začalo to pravé peklíčko...Kam se na ni hrabal náš odvolaný šéf, proti kterému jsme společně brojili! Teď teprve jsme poznali ten pravý bossing. Samozřejmě paní odborářka věděla, jak na to. To, co nám do té doby vtoukala do hlavy, bylo najednou špatně. Najednou smysl odborů, které mají chránit zaměstnance, nebyl žádný. Nová paní ředitelka si totiž svou funkci okresní odborářky ponechala zároveň s funkcí ředitelky. Myslíte si, že to není možné? Ale jeMrkající! Myslíte si, že jsme mohli žádat o pomoc jinde? I kdepak! Všude měla tato paní chobotnice svá chapadla. A jak se chcete radit o postupu své nadřízené s okresními odboráři, když ona sama je v jejich čele? Absurdní? Slabé slovo!

Po jednom z mnoha útoků na práva zaměstnance se kolegyně obrátila až na pražskou centrálu odborů. A co se dělo? Dostala od své nadřízené kartáč hned druhý den ráno. Pražští "mafiáni" (rozuměj nejvyšší odboráři) místo pomoci vše obratem odeslali své kolegyni ve funkci naší šéfové.

Teď to bude znít jako klišé, ale je možné se v naší zemi dovolat spravedlnosti? Domoci se svých zaměstnaneckých práv? Možná ano, ale pouze soudní cestou ( a i to je sázka do loterie). Rozhodně je z mého pohledu a podle mých zkušeností zbytečné být členem odborů. Proč platit příspěvky a podporovat byrokraty, kteří hájí jen svá teplá místečka?

A jak to dopadlo na našem pracovišti? Několik nás vzalo včas nohy na ramena a našlo si jiné zaměstnání. Někteří odnesli působení paní šéfové(odborářky) zdravím. Brzy to bude rok, co zemřel náš milovaný kolega, který v tak stresovém prostředí nezvládl boj s rakovinou.
Zbylí zaměstnanci se snaží přežít a možná se i modlí k lepším zítřkům.

Moje rada je - utéct, hledat jinde, než se na vás bossing podepíše ještě více. A hlavně, proč jsem tento článek napsala na téma týdne - je čas říct sbohem křiku, ponižování a ODBORÁŘŮM!!!

A na závěr - tento příběh je smyšlený a veškerá podobnost je čistě náhodnáMrkající.

...mít tři dcery

22. října 2015 v 19:20 | Dana |  Téma týdne
1. Trojka je magické číslo. Už v pohádkách byli tři bratři, tři sudičky, tři princezny...
2. Když se dvě spolu paktují, zůstane jedna na straně nás, rodičů Mrkající
3. Nepodporujeme konzumní životní styl, vše se pěkně recykluje - rozuměj předává od nejstarší po nejmladší. Od oblečení, přes hračky až po knihy a školní učebnice.
4. Mám na výběr, od které z holek si půjčím něco na krk, naušnice nebo kabelku.
5. Povinnost udělat myčku na mě připadne až čtvrtý den v týdnu.
6. Ráno sednu do auta, vyjedu ze zahrady, jedna dcera otevře bránu, druhá pustí psa, třetí bránu zavře - dokonalá souhra.
7. Vždycky je pravděpodobnost, že se třídní schůzky děvčat konají ve stejném termínu a já nemusím poslouchat všechny stížnosti na nepořádnost, drzé chování nebo špatný prospěch.
8. Rozhodně se nemusím bát, že nebudu rozvíjet své kuchařské umění. Každá z děvačt jí a nejí něco jiného, proto na oběd vyvařuji několik chodů, aby si každý přišel na své, samozřejmě včetně manžela a mě!
9. Nemusím mít špatné svědomí, že jsem nezastavila po cestě stopaři, protože v autě už nezbylo místo, a já samozřejmě řádně dodržuji dopravní předpisy!
10. A to nejdůležitější na závěr!!! Na stará kolena si budeme žít jako Babiš v žitě. Naše milované dcery nám zcela jistě všechnu naši péči trojnásobně vrátí!
Jen si spočítejte, kolik asi vnuček bude pobíhat naším bytem a požadovat jen to své oblíbené jídloUsmívající se

Za medvědem na Prašivou

17. října 2015 v 21:36 | Dana |  Tipy na výlet
Slunečné, ale poměrně chladné sobotní podzimní ráno. Pokus namotivovvat nejmladší dceru k vycházce do hor. U dvou starších jsou veškeré snahy dopředu ztracenéZamračený. Co takhle navnadit dcerku na setkání s medvědem? To zabraloMrkající.

Auto jsme nechali v Komorní Lhotce u tradiční finské sauny, která je v provozu už od roku 1966. Mimichodem po saunovací kúře je výborným zážitkem čerstvý chleba s tvarohem. Mňam!

Cestou na Prašivou nás čekaly úchvatné výhledy do krajiny. Bohužel to, co bylo před pár lety, už není. Nošovická automobilka Hyundai působí v tomto prostředí slušně řečeno nepatřičněZamračený.

Chata na Prašivé prošla před několika měsíci rekonstrukcí. Byli jsme zvědavi na změny a asi jsme nebyli sami, turistů - zvědavců dorazilo spousta. Na první pohled ale vypadala chata stejně jako při naší poslední zimní návštěvě.
Za vchodovými dveřmi na nás jako vždy vybafnul medvěd, který je maskotem Prašivé, stejně jako malý Frantík ve Františkových lázníchSmějící se. No, raději se do dalšího srovnání pouštět nebudu...
Bohužel se zatím chata opravovala jen uvnitř, ale věřím, že se do budoucna podaří renovovat i exteriéry. Na můj vkus se k této chatě bílá plastová okna nehodíNerozhodný

Nedaleko chaty stojí dřevěný kostel sv. Antonína Paduánského z roku 1640, kde se každoročně v červnu koná tradiční pouť.
Pokud by vám byla cesta na Prašivou málo, můžete po hřebeni pokračovat dál na Kotař, ale o tom zase příštěMrkající
Každopádně doporučuji výšlap na Prašivou v kterémkoliv ročním období! Pro naši rodinku a známé je silvestrovský evergreen s nenapodobitelnou atmosférou!

Snění versus realita

4. října 2015 v 19:10 | Dana |  Téma týdne
Je to sice jen fikce, ale krásně se o tom sní. Každý z nás už někdy přemýšlel o tom, co by podnikl, kdyby vyhrál milion. V prvé řadě splatit hypotéku, konečně po deseti letech dokončit všechny stavební práce, vyměnit už vybydlený nábytek, kuchyňské spotřebiče, konečně vybavit dům úspornými žárovkami, vyměnit obrovskou a těžkou starou televizi za super úzkou plazmovku (nebo už je něco modernějšího?), a tak bych mohla ve výčtu pokračovat. No ale uznejte sami, nejsem trochu přízemní?

Co takhle konečně koupit dceři koně, po kterém touží už přinejmenším deset let. A k němu samozřejmě stáj a další pro milionáře zanedbatelné drobnosti. Prostřední dcera by měla ráda na zahradě šeřík. Maličkost! A ta nejmladší se nedávno s vážným obličejíčkem zeptala: " Mami, až nebudeme šetřit, koupíte mi Minimax? Tam je všechno pro malé děti! Tam je všechno pro dospělé zakázané!"

Možná bych splnila i přání své kolegyně, která ač v nejlepších letech, do čtvrtého patra našeho vzdělávacího ústavu funí, heká a nadává, že by už pan ředitel mohl z těch evropských dotací nechat postavit výtah.

Manželovi by vyhrané peníze pomohly postavit se na vlastní nohy, stal by se z něj majitel chovného rybníka a snad by konečně nějakým úlovkem obohatil náš jídelníček. O dosavadních "úspěších" raději taktně pomlčím.

A já? Já bych si možná na nějakou dobu odpočinula od perliček, kterými mě pravidelně zásobují moji milí žáci. Naposledy, když žák devátého ročníku vysvětloval, co je to studená válka, mě opravdu mrazilo. Podle něj to byla válka v Rusku, kde tak moc mrzlo, že zamrzly i tanky.

Snění je to opravdu příjemné. Tak bych mohla psát ještě dlouho, máme totiž velkou rodinu a k tomu spoustu přátel a známých. A každý z nich by měl své tajné přání a já bych se je pokusila splnit. Ale na to by jeden milion nestačil. A tak konec snění, je tu realita. A ta je krásná. Jsme zdraví, máme svou práci a hlavně tři krásné dcery, které rozdávají úsměvy za miliony.

Citronová tráva

3. října 2015 v 21:24 Bylinky
Citronová tráva neboli citronela či vousatka. Používá se do vývarů, asijské kuchyně nebo jako čaj. Výborná je v kombinaci se zeleným čajem.

Používá se celá část do vývaru nebo jen spodní části výhonků do salátů, thajských pokrmů nebo čajů.
Přelité výhonky se nechají pět minut louhovat, pije se horký nebo studený.

Rostlina se dá vypěstovat ze semínek dostupných v prodejnách zahradnických potřeb. Ta na fotce je právě tak vypěstovaná, v létě zasazená na bylinkový záhon. Na zimu se musí schovat dovnitř.

Od Zvíkova po Krumlov přes Hajany

3. října 2015 v 20:25 Tipy na výlet
Letos jsme vynechali dovolenou u moře a rozhodli se strávit chvíle volna v naší krásné zemi. V cestovní agentuře jsme našli apartmán v malebné jihočeské vesničce Hajany, která leží 3 km od Blatné.
Dovolenou jsme strávili aktivně, navštívili jsme několik zámků a hradů, podnikali procházky po hajanských lesích a lukách, večer grilovali, a když přišly tropické dny, využili jsme i možnost koupání v zahradním bazénu.

Celý rok jsem poslouchala své kolegy, kteří si zamilovali jižní Čechy. A musím říct, že i naši rodinu nadchla tato malebná krajina. Rybník za každým rohem, lesy, louky, po ní se prohánějí koně nebo se na ní pasou krávy a ovce.
A není to jen úchvatná krajina, ale příjemné bylo i setkání s pohodovými místními lidmi. Ať už to byli zaměstnanci zámků či hradů, nebo rodáci z Hajan, kteří právě v době naší dovolené měli sraz v místní hospůdce.

Nádherné město je Český Krumlov. Má svou neopakovatelnou atmosféru, kterou možná kazí jen přívaly turistů. Ale kdo by to místo nechtěl vidět Úžasný.
Líbil se nám i hrad Zvíkov a zámek Orlík. Zvíkov jsme si mohli prohlédnout sami bez průvodce, Orlík byl krásný z výletní lodě, prohlídka zámku už byla méně atraktivní. Je vedena stále starou nudnou formou. Výklad oživovaly jen výlevy nadšení nad "naším panem hrabětem"Mrkající.
Hodně jsme se těšili na hrad Rabí, ale byli jsme zklamaní. Na fotkách působí velmi majestátně, ale realita je trochu jiná.

Naopak nás mile překvapil zámek Kratochvíle, hlavně jeho bylinková zahrada.
Na cestě mezi Kratochvílí a Strakonicemi jsme schovaný v lese našli rybník a louku, kde se natáčela Princezna ze mlejna.
Nebylo to jediné místo proslavené režisérem Z. Troškou, které jsme na přání nejstarší dcery museli navštívitSmějící se. Hoštice jsme zvládli za půl hodiny. I když to nebyl bůhví jaký kulturní zážitek, jsme rádi, že jsme toto místo viděli.
Určitě ale nezapomenu na Červenou Vodu, místo nedaleko Českého Krumlova, kde mě málem rodinka vysadila a nechala svému osudu. Když jsme hledali místo, kde bychom se najedli, dojeli jsme až ke krásně upravenému místu v lesích. "Jé, tady se mi to líbí," spustila jsem nadšeně. Při bližším prohlédnutí místa propukli ostatní v autě v hurónský smích. Ukázalo se totiž, že se jedná o psychiatrickou léčebnuSmějící se. No, nebyla bych první ani poslední... Třeba bych se potkala i se známými osobnostmiMrkající.
Nakonec jsme se však všichni po úžasném týdnu v jižních Čechách vrátili zase na sever Moravy mezi kouřící komíny, přeplněné silnice i supermarkety.
V naší malé vesničce v podhůří Beskyd je ale taky klid a pohoda. A na jih se zase někdy rádi podíváme! Pořád je tam spousta míst, které stojí za to ještě vidět.